Sv. Ján Nepomucký

patron všech

plavců

Poprvé jsem o Svatojánských proudech slyšel od staré paní, s níž jsme byli přátelé a která bydlela na stejném poschodí jako naše rodina. Já malý kluk, bylo mi možná osm nebo devět let, jsem u ní doma zase jednou poslouchal vyprávění a prohlížel vystavené porcelánové figurky na háčkovaných dečkách, obrazy na stěnách a staré fotografie… „Tohle je fotografie mého syna“, ukázala na velký zarámovaný zažloutlý snímek sotva dvacetiletého mladého muže. Potom přinesla ze skříně velké kartonové desky plné skic a kreseb. Listoval jsem opatrně jednotlivými archy a moc jsem si v duchu přál také umět takhle krásně kreslit krajiny, zátiší, portréty i fragmenty lidských těl. „Studoval výtvarnou akademii, měl velký talent… Kluci ho vyhecovali proplavat peřej ve Svatojánských proudech. Ještě mu nebylo dvacet let. Utonul! Tak hodný hoch to byl…“ řekla, oči jí zvlhly a dívaly se někam mimo prostor a čas… Všechno se ve mně sevřelo, ztuhlo a zastavilo. V ruce jsem držel perokresbu krajiny s popředím nějaké sochy, za kterou byly znát peřeje. Až mnohem později jsem zjistil, že to byla skica sv. Jana Nepomuckého ze Svatojánských proudů – patrona všech plavců.

Tentokrát vám neukážu místa z historie Bílého Orla, ale zavedu vás do času námi už nepoznané krásy divoké přírody a kraje vorařství, výletníků, trampingu a vodáctví. Do začátku minulého století. Do míst kde napuštěním přehrady v roce 1943 byl slavný kolorit tohoto kraje navždy utopen na dně štěchovického kaňonu.

Turistický popis cesty naučné stezky Svatojánské proudy včetně mapy zobrazíte na webu Bílého Orla	Texty jednotlivých zastavení naučně stezky stáhnout nebo zobrazit soubor ve formátu Word (doc)	Otevřete fotoalbum B.O. – fotografie Svatojánské proudy v současnosti zobrazíte v novém okně webového prohlížeče	Prezentace na celou plochu obrazovky stejné fotografie jako v albu B.O.  ale musíte mít prohlížeč PowerPoint* 14 MB	Trampská písnička Vzpomínka na Svatojánské proudy stáhnout nebo přehrát soubor mp3

*Prohlížeč PowerPoint Viewer si můžete stáhnout zdarma zde »

Dříve než vás přemluvím k cestě úpatím strmých stěn i pozvolných svahů kličkujících krásným hlubokým tichým údolím s majestátnou hladinou vzduté Vltavy… Dříve než vás pozvu k procházce nad jezerem, zrcadlem kraje, které čas od času jen vítr rozvlní a slunce postříbří… Dříve než vám popíši stezku nad místy starých časů, vyslechněte aspoň mlhavé obrysy a střípky z té slavné historie.
 

    Vory a voraři

Vory proplouvají

kolem Ferdinandova

sloupu Horním slapem

Po staletí se po Vltavě splavovalo dřevo, nejdříve volně, později se vázalo do vorů. Ty se skládaly z jednotlivých tzv. pramenů a tabulí a dosahovaly délky až 180 metrů. Na vorech které někdy sloužily i lidem jako dopravní prostředek se nesplavovalo jenom dřevo ze Šumavy, ale často se vozil i materiál pro stavby a zboží různého druhu – nejčastěji sůl. Dovážela se z Rakouska koňskými povozy do Českých Budějovic a pak už na lodicích a vorech po Vltavě do Prahy. Frekvence na vodní cestě Velkou řekou – Vltavou byla značná, ročně po ní údajně proplulo až 1 500* vorů!!

Cesty po divoké řece byly nebezpečné a zrádné. Velké peřeje, balvany v řečišti a skaliska v proudech měli voraři pojmenované, např. Horní a Dolní slap, U křemele, Bednář, Ve strhaných, Žižkův brod, Ve vosinách. Těžko překonatelná, nejnebezpečnější část plavby, nazvaná původně Štěchovická, byla před Prahou. V jejím Horním slapu vybíhala skála Sedlo až do poloviny toku a tak se stávala často mnohým vorům a lodicím osudná. Císař Ferdinand III. rozhodl o úpravě nebezpečného úseku a v roce 1643 byl proveden odstřel skaliska i další zásahy v proudnici řeky. Přesto si proudy zachovaly svoji nespoutanost a divokost. Na paměť byl na torzu odstraněné skaly vztyčen Ferdinandův sloup zvaný též solný. Později v roce 1722 nedaleko od Ferdinandova sloupu byla umístěna socha Svatého Jana Nepomuckého, patrona plavců. Od té doby se proudy začaly nazývat Svatojánskými.

*) na internetu uveřejněný údaj 15 000 se mi zdá značně nadnesený, uvážím-li denní propustnost řeky a také to, že několik měsíců v roce byla řeka nesjízdná (zamrzlá, záplavy). Tipuji, že je uvedena omylem jedna nula navíc a tak bude asi správně 1 500 vorů. I tak je to oslnivé množství.

    Výletníci

Oblíbená atrakce

28. srpna 1865 připlul do Štěchovic první parník, jmenoval se Praha – Prag a započal pravidelnou lodní doprava mezi Prahou a Štěchovicemi. Poklidné městečko od té doby žilo turistickým ruchem.

Parníky a později autobusy každý víkend dovážely do kraje velké množství návštěvníků. Svatojánské proudy začali objevovat, členové Klubu Českých turistů a Sokola, vlastenecké spolky a rodiny s dětmi a od roku 1914 oddíly skautů a posléze trampové.

Výletníci často používali nejstarší (1889) značenou turistickou trasu k soše sv. Jana Nepomuckého. Tady, pod hotelem s restaurací Záhoří u hospůdky Rádio nasedali na lodice, na které se podle velikosti vešlo 50 až 200 lidí. Plavba Svatojánskými proudy byla velmi oblíbená atrakce a výletníci splouvali přibližně v hodinové trase divoké peřeje v romantickém údolí zpět do Štěchovic. A poté se vracely, nejčastěji parníkem, do Prahy.

V roce 1921 pražská Česká společnost pro paroplavbu přepravila parníky z Prahy do Štěchovic a zpět rekordních 2 100 582** cestujících.

**) i toto je údaj z internetu který ve mne budí rozpaky zda je reálný, ale kdo ví…

    Vodáci

Kanoe a kajaky v proudech

Atraktivní, romantický, z Prahy dostupný úsek Vltavy s divokými peřejemi Svatojánských proudů neušel pozornosti ani prvním vodákům z Ořovského Yacht klubu založeného v roce 1893. Vltavou brázdili kanoe a pramičky, a začaly se objevovat i hausbóty.

Každý víkend, od jarních po podzimní dny, vyráželi vodáci za mokrým dobrodružstvím. Někteří pádlovali a koníčkovali přímo z Prahy, jiní své kánoe dopravovali do Štěchovic na náklaďácích nebo palubách parníků a odkud na provazech tahali lodě po potahové cestě proti peřejím a proudům Vltavy.

Byli však i tací, kteří kánoe na zádech přenesli přes kopec Leštinu až k svatému Jánu. Podobně si zkracoval o čtyři kilometry přes vrchol „Kolny“ (tak příkrému kopci bez pěšiny on a jeho kamarádi říkali, protože na vrcholu byla malá kůlna) cestu proti Svatojánským proudům, tehdy ještě neznámý vodní skaut, který později získal na olympiádách dvě zlaté a jednu stříbrnou medaili – legenda československé kanoistiky Jan Brzák-Felix.

Od řeky přes vrchol „Kolny“ až k Záhoří s třicetikilovou kánoi to dokázal za dvacet osm minut.

    Trampové

Tramp a squaw

Již před první světovou válkou se začali ve Svatojánských proudech a okolí toulat a tábořit partičky trampů. Lákala je drsná romantika zdejšího kaňonu Velké řeky a po vzoru svých románových hrdinů – Karla Maye, Breta Harta či Jacka Londona – hledali svobodu a volnost v prostředí sobě rovných. Někteří starší skauti odrostli kázni a zdůrazněnému duchu měšťanské morálky a začali jezdit samostatně – na divoko a rozšiřovali trampské hnutí.

S příchodem amerických kovbojských filmů, které mládeži učarovaly a staly se inspirací pro útěky z šedi velkoměsta, se tramping rychle rozšířil z kolébky ve Svatojánských proudech do okolí Prahy a později do celé republiky. Vznikl tak světově ojedinělý fenomén volného hnutí mládeže.

Studenti a učedníci zakládali společenství trampských osad a přes víkend se stávali zálesáky, kovboji a dobrodruhy. Společně s děvčaty (což bylo v té době neslýchané) se snažili žít jako jejich filmoví hrdinové z Divokého západu.

K tomu patřilo osobité oblékání po vzoru svých idolů, romantické i rozpustilé trampské písničky a vtipy, táboření a ohně, recese, žargon i tradice slezin a potlachů, ceremoniály psaných a nepsaných „zákonů“a zvyků, výstavba campů, chat a srubů, a osadní sport.

Ale to hlavní, čím fenomén trampingu oslovil, bylo, že přinesl mezi party mládeže romantiku kamarádského ducha – krásné vztahy rovnosti bez výsad společenských vrstev, svobodné vyjadřování a upřímné veselí.

    OSADY v údolí Svatojánských proudů

V kaňonu Velké řeky, v údolí Svatojánských proudů, vyrostlo v minulosti několik významných trampských osad. Ty byly před zatopením údolí přehradní vodou přestěhovány výše nad zátopovou hranici. Tak trampové Svatojánských proudů zachránili své chaty a sruby do dalších časů.
 

Eduard Ingriš

Osada Margon

Jedno s nejstarších tábořišť leželo u sochy sv. Jana Nepomuckého, na kterém kempoval už v roce 1910 Josef Rösler-Ořovský, když tudy proplouval na první kánoi v Čechách. Později tu stanovalo mnoho trampských part, ale až osada Midas si postavila opodál v roce 1924 první stejnojmennou boudu v okolí.

V té době tu tábořila také trampská osada Jezdci z Margonu, která si v roce 1930 postavila ve stráni nad řekou v místech nynější Slapské přehrady srub Margon, po kterém postupně vyrůstaly chaty další. V roce 1935 už stála velká trampská osada s klubovnou zvanou Bar a volejbalovým hřištěm, nazvaná podle prvního srubu Margonem. V roce 1937 se osada stala součástí nově založených Spojených klubů osad třebenických (SKOT).

V té době sem jezdil na svojí chatu nejznámější osadník Margonu, hudební skladatel Eduard Ingriš, který v meziválečném období patřil mezi nejplodnější a nejúspěšnější hudební autory. Napsal na 50 muzikálů a operet, symfonii i operu, drobných skladeb a písní okolo tisíce. Po odchodu z republiky v roce 1947 se stal známým světoběžníkem, cestovatelem a badatelem, fotografem a kameramanem. Procestoval Jižní Ameriku, plavbami do Polynesie na balsových vorech Kantuka I. a II. potvrdil správnost teorie svého přítele Thora Hayerdala. Spolupracoval s cestovateli M. Zikmundem a J. Hanzelkou, řídil státní operu v Limě, psal knihy. Nakonec se usadil ve Spojených státech.

„Domove můj, já vrátím se ti zpátky, jak chlapec do pohádky, tak pokorně a sám…“
Citát z parte Eduarda Ingriše (v roce 1991 zemřel v nevadském Renu ve věku 86 let).

Jeho trampské písničky jako Kytara a ty, Niagara, Když odejde děvče či Až přijde ta chvíle se hrají u táboráků stále.

Při budování Slapské přehrady (1949–54) musel celý Margon, který se rozprostíral od řeky až po dnešní Nové Třebenice ustoupit staveništi. Éru této sportovní osady dnes připomíná jen pár nově postavených chat, které stojí pod nynějším parkovištěm hausbótů.

Nová Vatra

Osada U dvou šutrů – Svatojánské proudy

V zákrutu řeky pod Třebenicemi, v místech, kde končí umělý břeh z navezeného kamení a zeminy ze stavby Slapské přehrady, stávalo staré tábořiště U dvou šutrů. Tento název dostal podle dvou výrazných skalisek v řečišti.

Od roku 1922 tady tábořili trampové a založili stejnojmennou osadu. První chatu Klondyke si postavili u vody v roce 1926. O dva roky později už stála ve stráni i chata Nová Vatra. V blízkosti bylo upraveno volejbalové hřiště. Břeh a stráň začaly lemovat chaty – osada U dvou šutrů se rychle rozrůstala.

V roce 1937 se osada stala součástí nově založených Spojených klubů osad třebenických (SKOT). Jeho zánik a následné budování Slapské přehrady (1949–54) narušilo osadní život tak, že trvalo dlouhou dobu, než byl znovu obnoven.

Stalo se tak až v roce 1980, kdy byla nově založena osada Svatojánské proudy, která navázala na předchozí tradici bývalé osady U dvou šutrů.
 

Jarka a Maruška

Mottlovi

Osada Ztracená naděje

V kronice první trempské osady je úvodní záznam vlastně již z roku 1914. Tehdy několik kamarádů, větší dílem někdejších skautů, se vydalo na velký „tah“ proti proudu Velké řeky:
„Bylo to v první půli druhého desetiletí našeho století, kdy naše stará, tehdy slavná 'Santa Anna', přistála u pustého a neznámého pobřeží ve Svatojánských Proudech proti Kletecku. Tam, v klinu rozervaných skal, na prudkém ohybu divoce proudící řeky, objevili jsme překrásný kout: mohutný les sestupující v úzkém hlubokém údolí na dno úžlabiny a zakončený pobřežní loučkou – na protější straně masivní stěna strmých skal svažujících se do vody – středem útvaru pak pospíchající divoch, burácející řeka. Místo nad jiné kouzelné a hlavně jiným nepřístupné, bez cest – učiněný boží kraj.“

Pod kopcem Kletecko končily poslední peřeje bývalých Svatojánských proudů. Na starý vodácký kemp pod skálou, později nazvanou Mravenčí, jezdila stanovat parta šesti trampů – Divočáků už před I. světovou válkou. Nejprve mu říkali Vydří tábořiště, později podle povídky Breta Harta Tábor řvavých (Roaring Camp). V roce 1918 se spojili s partou Hopsajících dervišů, kteří se scházeli na pražském Žofíně a společně založili opravdovou trampskou osadu. Tu pak o rok později přejmenovali podle filmové kovbojky Údolí Ztracené naděje (The Valey of Lost Hope) na Ztracenou naději.

Současná osada musela být po jejím úplném zničení ledovou dřenicí v roce 1940 a následném zatopením Svatojánských proudů celá nově postavena v lese nad zátopovým pásmem. Na Ztracenku, která se stala vzorem pro založení dalších trampských osad, se sjíždělo mnoho známých osobností z řad hudebníků, herců a sportovců (např. malíř Z. Burian, komik J. Štercl), z nichž tu někteří zakotvili navždy. Nejznámějším osadníkem byl nejpopulárnější trampský textař a skladatel Jarka Mottl, který zde prožíval 61 let svůj trampský život.

Jarka Mottl se narodil 2. února 1900 v Praze. Od mládí se pohyboval ve skautském prostředí. Jako mladík byl členem tanečního a pěveckého sboru, který vystupoval pravidelně na pražském Žofíně. Od trampů se doslechl o Táboře řvavých, který v roce 1919 poprvé navštívil. Uvedl se písničkou V záři červánků, ke které složil vlastní slova na melodii Tance (Reje) duchů od Rudolfa Piskáčka, a tím zahájil původní trampskou hudební tvorbu. Jarka se stal časem profesionálním hudebníkem a skladatelem, založil pěvecký sbor Ztracenkáři, se kterým nahrával gramofonové desky a měl s ním také pod názvem Mottlova parta angažmá v Osvobozeném divadle. Složil texty písniček k více jak 60 filmům a 10 operetám, přes 500 mu jich vyšlo tiskem především moderních tanečních a přes 50 původních trampských na gramofonových deskách, z nichž se některé známější hrají u táboráků dodnes. Zemřel 31. března 1986.

Na každého, kdo prochází přes území této kolébky trampingu, musí dolehnout kus nostalgie, při pohledu na Mravenčí skálu s totemem, vedle kterého stojí sloup s kovovými lipovými lístky se jmény kamarádů, kteří odešli na svůj věčný vandr. Čest památce těmto průkopníkům trampingu!
 

Legendární převozník pan

Fábera

Osada Na Yukonu – Na Fáberce

V místě nad Štěchovickou přehradou, kde se dnes vlévá do přehradního jezera potok, leželo u jeho původního soutoku s Vltavou staré vodácké tábořiště. Za I. světové války trampové pojmenovali tento bezejmenný potok, stejně tak svůj kemp a později i první boudu u řeky, na Yukon. Osada se časem rozrostla o sruby, z kterých ty výše položené se dochovaly dodnes.

Pod osadou Na Yukonu, kde už Vltava tolik neproudila, kotvily každé léto trampské hausbóty. Nedaleko stával přívoz, provozovaný legendárním převozníkem Fáberou, který měl na druhém břehu dřevěnou kantýnu. Když byla zahájena stavba přehrady, postavil si novou nad Yukonem, kde se v ní scházeli trampové z okolí – tato velká dřevěná chata stále stojí.

Na počest starého člena Vltavanu a milovníka trampů Fábery, který se jakoby symbolicky nedožil (†1939) zaplavení Svatojánských proudů, se tato prastará osada od roku 1967 jmenuje Na Fáberce neboli Fáberka.

Texty pro vás upravil, doplnil, sestavil a současné snímky fotografoval Pe-pa

Zdroj informací a citace – weby a publikace: Svatojanské proudy na starých pohlednicích, Tramp net, Stezky info, Naučná stezka Svatojánské proudy, Wikipedie, Příběhy psané pádlem na řece (Leprez 2000), Poselství Svatojánských proudů (Ostrov 2001)