ZADNÍ ZEMĚ – království divočiny

Od věků hledí skalní tváře z Rudolfova kamene na Zadní zemi. Na království písku, mořem a zemskou přitažlivostí stlačeného. Není barvy, kterou by nemohl mít písek Jetřichovických stěn. Od černé, pokryté stářím, po zářivě bílou na odlomených stěnách. Mezi tím žluť a oranž lišejníků, červeň a hněď železných růží, zeleň mechových prvoklíčků. Brunátně fialová barva vlhkých průrev. Písek všude. Usínáš-li za tiché noci pod převisem, slyšíš, jak z čela stěn jemně prší písek, jakoby kdosi zlehka našlapoval nocí. Písek se sype do suchého bukového listí. To hlodá čas a pojídá skály…
(M. Nevrlý – Chvály Zadní země)

Turisticko-tábornický oddíl Bílý Orel objevoval drsnou krásu Zadní země na svém letním táboře V údolí mlh. V horní části podlouhlé louky táhnoucí se od památného Královského smrku, sevřené vysokými pískovcovými skalami a lemované mělkou říčkou Kamenicí, vystavěl svůj šestý letní tábor. Důkazem zapomenutosti kraje byla skutečnost, že do těchto míst nevedla žádná sjízdná cesta. Vše potřebné pro výstavbu i pobyt si táborníci museli odnosit na ramenou.

Romantika kraje byla jako opsaná z dobrodružné literatury. Sychravé ranní mlhy, klikatá říčka v sevřených zarostlých úžlabinách kde úpatí skal končilo často až v její hladině, složité úzké labyrinty skalního města, popadané trouchnivějící stromy, výrazné žluté skvrny lišejníků, zelená mechů a kapradin, pokroucené kmeny borovic vyrůstající vysoko ze skalních rozsedlin a všudypřítomný tajemný šerosvit na dně hlubokých roklí. Jedinečná klukovská kulisa pro táborový život našeho oddílového společenství v plátěné osadě léta roku 1975.

Turistické cesty se naší louce vyhýbaly. Od Královského smrku vedly přes Dolský mlýn vzhůru na Kamenickou Stráň anebo na druhou stranu do Vysoké Lípy a Jetřichovic. Při hrách a toulkách krajem jsme potkávali sotva znatelné pěšinky trampů. Zřídka jsme se s nimi i setkali. Byli tišší, srostlí s přírodou, jejich srdce tloukla v rytmu, který i my důvěrně znali.

Letos, když podzim rozprostřel po Zadní zemi zářivou malířskou paletu indiánského léta, se mi podařilo, opět po letech, tohle úžasné místo navštívit. Věk, váha a zdraví už nedovolily žádnou dobrodružnou expedici, a tak mé kroky směřovaly jen pietně na místa tábora a jeho nejbližšího okolí poznaná před desítkami let.

Z Jetřichovic jsem se vydal po cestě (žlutá tur. značka) ke Kamenici a Dolskému mlýnu. Pamatuji si, že v minulosti sestupovala k říčce stezka dnem zarostlého kaňonu vytvářeného hradbou pískovcových stěn. Potok Jetřichovická Bělá tekoucí údolím až do Kamenice se na mnoha místech rozléval na písečnou stezku a divoce a neukázněně měnil koryto z pravé strany na levou a zpět. To dnes již neplatí.

Celá cesta až k historickému kamennému mostu je nově upravená a má asfaltový povrch. Návštěvníci národního parku mají samozřejmě vjezd zakázán. Cestu využívá pro svá auta správa národního parku, čas od času filmaři, kteří si oblíbili prostředí Dolského mlýna a také asfalt vychází vstříc rozšiřovaní sítě cyklostezek a s nimi bumu místní konzumní turistiky. Nemohu si odpustit poznámku: Co z krásy přírody mají tito mladí (zde hlavně němečtí) hltači kilometrů, kteří kolem vás proletí na kolech co nejrychleji, oblečeni do pestrobarevných in trikotů s pseudotouhou po image závodníků? A často i s vidinou aby už seděli u piva v hotelu.

Cestou do údolí Kamenice jsem potkával hlavně party mladých německých cyklistů a zahraniční důchodce vracející se z ranní procházky do svých penziónů. Já pomalý pěšák jsem si nemohl nevšimnout jak je cesta lemována použitými papírovými kapesníky, a když jsem dychtíc po pěkném fotografickém záběru sešel blíže k potoku, nalézal jsem často ještě nepříjemnější stopy lidské přítomnosti.

Asi v dolní třetině cesty správa národního parku nechala zhotovit hlubinný vrt s pitnou (leč značně železitou) vodou, která vyvěrá ze stylového dřevěného sloupu. Dole v údolí u kamenného mostu přes Kamenici (údajně jde o první železobetonový most v Čechách) končí asfaltová cesta malým náměstíčkem s informačními tabulemi a odpočinkovým místem se stolem a lavicí. Stýkají se zde turistické značky – modrá se žlutou. Vpravo po modré (která se později stáčí v neuvěřitelně strmém stoupání na Vysokou Lípu) se po několika stovkách metrů neschůdnou stezkou vlámanou do skály se zakotvenými železnými chyty dostanete ke zbytkům jezu a přes nově zbudovaný dřevěný most (rekonstrukce nedochovaného) k pohádkové zřícenině Dolského mlýna.

První písemné zmínky o mlýnu pocházejí z roku 1515. Jednalo se o trojkolový mlýn, přičemž dvě kola poháněla mlecí zařízení a třetí pilu. Od roku 1696 do roku 1910 byl mlýn majetkem rodu Pohlů. Ti jej několikrát přestavovali, v roce 1727 barokně, později pak ještě v letech 1819 a 1845.

Vzhledem k tomu, že Kamenice byla využívána k splavování dřeva, nemohli majitelé v tomto období odvádět vodu do náhonu, a tudíž nemohli mlít. Toto bylo majitelům kompenzováno právem vyrábět pivo a pálenku. Okolí Dolského mlýnu také ožilo turistickým ruchem poté, co byla roku 1881 zahájena přeprava na lodičkách ve Ferdinandově soutěsce mezi Srbskou Kamenicí a Dolským mlýnem.

Mlýn byl po roce 1945 opuštěn a od té doby chátrá. Budova už je jen torzo z obvodových zdí. Po ostatních staveních zbyly už jen základy. Mlýn je možno ve své funkční podobě spatřit v pohádce Pyšná princezna, kde je záběr na celé stavení i s náhonem.

Legenda vypráví o tragédii, která se tu prý udála v 16. století. Mlynářův syn odešel do světa na zkušenou. Když se po letech vracel, byl už z něj muž a jeho tvář zdobil plnovous. Nevracel se s prázdnou, nejen že na cestách dospěl v muže, stal se z něj navíc velký boháč. Cestou domů se zastavil v hospodě a vyprávěl sousedům o všem, co ho ve světě potkalo.

Navečer vyrazil k mlýnu, byla už tma a on chtěl své rodiče překvapit. Předpokládal, že v noci nebude poznán a tak se nechal ubytovat jako pocestný. Bohatě mlynáři za nocleh zaplatil a uložil se k spánku. Zlato však zaslepilo mlynářovi oči. Spícího pocestného společně se ženou zavraždili a okradli, tělo ještě v noci zakopali v lese.

Druhý den ráno se přišel sedlák zeptat zda-li mají radost ze shledání se synem. S vědomím, že zavraždili vlastního syna nemohli žít. Prý ještě téhož dne se mlynář oběsil a jeho žena skočila do náhonu.

A jak už to tak bývá, dodnes prý po okolí bloudí duch zavražděného mlynářova syna a čeká, až ho nějaká dobrá a poctivá duše vysvobodí.
(Citováno z Wikipedie)

Od Dolského mlýna se lze vrátit zpět k místu starého mostu s odpočívadlem a informačními tabulemi. Také je ale možné projít torzem mlýna a napojit se vlevo kolem skal opět na žlutou turistickou stezku, která se později zdvojí s modrou a zavede nás zpět ve směru k říčce ke Královskému smrku. Ten se majestátně tyčí u cesty jen několik desítek metrů z druhé strany břehu od odpočívadla a historického mostu přes Kamenici. Cesta a stromořadí dělí dlouhou pobřežní louku na dvě nestejné části.

Její menší část ve směru po proudu nese v trávě stopy stanů. Jak jsem se dozvěděl od pracovnice Správy národního parku České Švýcarsko povolují zde v létě skautský tábor (dnes do těchto míst dojede i auto a táborníci dostávají povolení k vjezdu). I když loučka je to pěkná – z jedné strany uzavřená skalním monumentem, z další ohraničená říčkou a částečně stromy – a právě pod stromy a na druhém břehu říčky vedou turistické značně frekventované cesty. Tak pár metrů od stanů se každý den v létě prochází a projíždí procesí výletníků. Strašná představa. Účastníci tábora jsou jako rybičky v akváriu.

Ve směru proti proudu, se rozprostírá mnohem větší část louky. Nevedou po ní žádné znatelné cesty, jen v úvodní části se neubránila reji divočáků. Může mít asi 500 metrů délky a navíc sleduje tok říčky v oblouku, takže na jejím konci vytváří zcela skryté místo stále s onou pamětí našeho romantického původního tábořiště. Ano, tady pod vysokými stěnami to bylo. Louku na konci uzamyká skalní stěna a hladina říčky Kamenice. Otáčím se a oči putují po křivkách skalního panoramatu. Horní zalesněné hrany zelené a žluté se snoubí s modří oblohy. Stojím zasažen vzpomínkami i věčně zpívající říčkou a šumivými hlasy lesa. Vybavuji si verš od neznámého autora z cancáku v kempu „Tajemství“ v Zadní zemi:
 

Dne 1. ledna 2000 nabyl účinnosti zákon o vyhlášení Národního parku České Švýcarsko. Díky „systematické“ práci zaměstnanců parku zanikly trampské kempy Zpívající údolí, Březňák, Starý camp, Malý netopýří převis, dívčí kemp „Slepičák“ se studánkou Filoménou, Reelfoot, Ztracenej, Pastorka, Camp Elio, Tiché údolí, Mrtvé údolí a mnohé další. Mezi posledními „padlo“ kultovní Memento Mori s deseti křesly kolem táborového kruhu. Ve jménu ochrany přírody byli paradoxně nejvíce postiženi ti, kteří se s ní nejvíce snažili splynout, ti kteří jí nikdy neublížili.
(Zdroj ViniumTeam)

Dnes, jak jsem se doslechl, můžete v horním úseku Kamenice, od autokempu U Ferdinanda po Dolský mlýn, často potkat přiopilé bloudící party německé „zlaté“ mládeže, hlučně povykující, brodící se říčkou a proplétající se soutěskami národního parku. V jejich stopách pak naleznete plastové lahve a plechovky od piva. Jsou to zákazníci otdoorového průmyslu a dobře platící hosté příhraničního turistického ruchu… – A proto je snazší je tolerovat?

…ještě není tma, ale stmívá se!!

Zapsal a fotografoval Pe-pa

Aktivuj fotoalbum »