ORLÍ HNÍZDO – ve stopě první oddílové výpravy

Účastníci: Brko – zakladatel, bez rodové příslušnosti; Ježek I., Kulička – rod Jelena; Smích, Timm (synové Viktor a Patrik, feny Inspira a Neonia), Wadži – rod Racka; Canozewa, Čikani, Natanis, Roy, Vítek Zrna - rod Bobra

Mělo to být definitivní stažení opony za existencí oddílu, jehož činnost již nikdo nehodlá obnovit. Měl jsem ideu, že účastníci výpravy ukryjí na Orlím hnízdě listinu dokumentující tuto skutečnost.

Projevy nostalgie se pak v období mezi výročním setkáním a výpravou střídaly s pochybnostmi o smyslu této akce a její náplní. Vytvářel jsem pamětní kartičky, připravoval pomůcky na hry v lese, sháněl po bytě malou výzbroj. Zoufal jsem nad tím, že do plynárny se mi shromážděná hromádka nevejde, ale teletinu zase nenaplní. K racionálnímu uvažování mne vrátily poznámky rodiny. Moje stará maminka mi naprosto vážně kladla na srdce, abych se dobře a teple oblékl. Manželka měla pochybnost, zda dospělí pánové, tátové od rodin (pokud vůbec nějací dorazí), budou ochotni hledat po lese barevné lístečky s čísly. A korunu všemu nasadil ironický šleh dospělé dcery: „Hlavně si dej pozor, ať tě při šplhání do toho hnízda neskolí infarkt!“

Hala smíchovského nádraží, sobota 3. 10., 8:50 hod. Hlavou mi zní slova písničky Výstup – to ráno, když jsme vstávali, nic nebylo, jak bej má. Nikoho nevidím. Jen u výlezu z metra nějaký obrovský pes hlasitě štěká a budí dojem, že posnídá kolemjdoucího pekinéze. V obavě z konfliktu se klidím za sloup a srážím se s Natanisem. Oběma se nám ulevuje. Jemu, že odjezd opravdu nebyl před hodinou, mně, že nejsem jediný účastník. Z dalšího směru k nám míří Brko a zpoza sloupu ten hladový pes. Teď je ale stereo a na řemeni táhne dva chlapce. Jsou to Timmovi synové Viktor a Patrik. Postupně se vynořují další – Čikaní, Smích, Canozewa, Vítek Zrna, Ježek I., Kulička, Wadži.

V 9:05 je naše složení definitivní. Timm nasazuje chodským psicím košíky, čímž zachraňuje život dalšímu drobnému plemeni na peróně (pouze panička psíka se leknutím polila kávou z kelímku). Usazujeme se v horním patře vlaku zvaného „ešus“. Kulička nabízí ke kolování placatici s neznámým obsahem. Wadži se nachytá, požije a prozradí obsah. Tím způsobí udělení černé tečky Kuličkovi na návrh vedle sedícího Smícha. Jediný, kdo nesedí, je Natanis, který provádí od samého počátku intenzivní fotodokumentaci. Soustředí se na moment, kdy bude průvodčí kontrolovat nejízdenku Canozewy – člena zákonodárného orgánu republiky maskovaného polní uniformou americké armády a šátkem na hlavě. V Dobřichovicích marně vyhlížíme zkosenými stropními okny Manga. Nepřišel.

Ta první smůla přišla asi kolem desátý, když vylezli jsme z vlaku, Patrik šlápnul do jámy… a švihnul sebou, až si rozbil koleno. Proto ještě před nádražím v Srbsku provádíme s Kuličkou ošetření. Čikaní nabízí náplast ze své kápézetky. Nechceme mu ji však vybrakovat, aby ji na příště nemusel doplňovat. Stanovíme léčbu – je nutné to rozchodit. Kuličkovi je za dobrý skutek proveden výmaz černé tečky. Cesta Údolím tůní je zarubaná. Máme sice chodské psy, ale Timm by je na ochranáře asi nepoštval. Stoupáme proto vesnicí po modré, doprovázeni zuřivými výlevy psů za ploty zahrad na naše Chodky. Studánka v kapličce u samoty Koda je zamčená. Wadži se tudíž občerstvuje z pěnovcového jezírka, potřebuje asi zapít obsah Kuličkovy butylky.

Po chvilce dalšího stoupání jsme u kodské jeskyně. Ideální cílové místo turistického hitu současnosti – poznávání míst z pomocí GPS navigace. Brko podává vysvětlení, o co při geocachingu jde. Ukrytou schránku, neboli cache, nachází Čikaní. Nedostatečný popis místa v internetové databázi napravuje Brko stručným výkladem o jeskyni a jejím okolí. Mezi pozornými posluchači je i jakési zvíře, které ku podivu nechává obě chodské feny chladnými. Identifikaci plcha velkého s definitivní platností provádí Ježek, který je logicky osobou nejpovolanější.

Posledních pár kroků a jsme na Orlím hnízdě. Nemůžeme se shodnout, které místo je to pravé. Všude nám spadají skály před nohama do rokle Údolí tůní. Javory, duby a buky září barvami ze všech ostrohů kolem, vzrostlý podrost znesnadňuje identifikaci. Kulička tvrdí, že to správné místo našel kousek dál. Je zarostlé. Setrváváme na trochu větší plošině v poledním sluníčku a vzpomínkách na spacáky z Baráku a pevný líh v krabičkách, které dle Smícha bylo obé možno pořídit za 2,50 Kčs. Zaháníme nostalgickou náladu hltem z Kuličkovy placatky a pořizujeme samospouštní fotografii.

Poledne jsme poznali jen podle hodin svejch… a podle signálu z Brkova žaludku. Vyhledáváme mírnou úžlabinu na okraji lesa a hotovíme se k obědu. Čas na oběd není stanoven, přesto Kulička k všeobecnému údivu nedělá ani palačinky, ani knedlo-vepřo-zelo. Jsem to já, kdo vytahuje skládací kapesní vařič a na třech kostkách lihu uvádí v mžiku do varu vodu v přikrytém ešusu PETR. Horký čaj většina účastníků odmítá, Timm a Vítek s vědeckým odůvodněním, že používání hliníkového nádobí vede sice k většímu fyzickému vzrůstu, ale rovněž k zapomnětlivosti až k Alzheimerovi. Canozewa konstatuje, že to byl důvod, proč přestal používat svou ledvinu (nikoliv tělesný orgán!).

Následně Brko demonstruje rozdělávání ohně křesadlem a třením dřev. Výkonné švédské křesadlo má údajně vydržet 1000 křísnutí. Těší se zájmu hlavně malého Patrika. Jak po demonstraci konstatuje Smích, zbývá Brkovi cca 700 pokusů. Tření dřev zkouší i Wadži, ale až Kulička odhalí zásadní poučku. Aby oheň vzplál, je nutno si k tomu lehnout. Jídlem nabrané kalorie vyháníme manipulací s lakroskami, které v hojném počtu přinesl Timm. Moc nám to nejde, když navíc o dva tenisáky musíme neustále soupeřit s chodskými fenami. Buratino by zaplakal, nejlepší hody předvádí Viktor.

Siesta končí. V družném hovoru se ubíráme směrem k Tomáškovu lomu. Odoláváme pokušení uvést do pohybu po svažité louce válce slámy. Zdejší cache ponecháváme v jejím úkrytu. Z ostrohu nad lomem, tratí a řekou identifikujeme četná místa našich oddílových výprav – Alkazar, Pusťák, Velkou Srbskou, Barrandovku, Ameriky. Slunce se začíná klonit k západu, proto od cesty do Šmudlova lomu upouštíme. Natanis uvažuje o hození foťáku ze skály. Je jisté, že nepořídí fotky dvou nejzajímavějších míst. Spouštíme se po lesní stezce k řece směrem na Karlštejn. Je indiánské léto jak vyšité. Slunečné odpoledne, teplý vánek, desítky odstínů zelené, žluté, červené a hnědé, koně v ohradách. Kýčovitost podzimního odpoledne naruší až zvuk sbíječek na stavbě v Karlštejně a Patrikovo povzdechnutí, že kdyby věděl, kolik toho nachodí, tak by zůstal doma, a že by si dal pivo kozla. To není vůbec špatný nápad. Jsme už přeci jen ve věku, kdy se nehodí uříceně stíhat vlak. A hospůdka před nádražím v Karlštejně má pěknou zahrádku, a rychlou obsluhu.

 
Ve vlaku opět zabíráme střídačku v patře. Z hovoru nabývám dojmu, že nějaké oficiální zakončení historie oddílu vůbec nebylo na místě. Padají návrhy zkusit někdy za čas zase něco podobného. Třeba časem uzraje nějaký z nápadů – kola, běžky, lodě? Uvidíme.

Na nádraží se zdržujeme oddílového pokřiku, bez známkování výpravy se důstojně loučíme a rozcházíme s příslibem Tak ahoj, příště!

Zapsal Roy
 

Fotografické album z výpravy »