Jediný rok

Štěpán Hasal - Ježek
JEŽEK (oddílové číslo 097) - Devátý náčelník Bílého Orla. Náčelníkem byl pouze jeden rok. Byl rádcem Jelenů. Později oddílovým degandawidou a podnáčelníkem.
 

V létě roku 1990 jsem se stal náčelníkem Bílého Orla. V tu chvíli se začal odpočítávat poslední rok mého oddílového života. Aniž jsem to tušil. Po třech letech jsem byl vyzván k tomu, abych zúčtoval rok svého snažení. Maje k tomu prostor jedné tiskové stránky, vyhnu se planému plácání do vody a nebudu vypisovat konkrétní děje. Ty možno nalézt, bude-li to někoho zajímat, v oddílových kronikách. Za náčelníky hovoří jejich činy. Však jeden rok je příliš krátká doba k uskutečnění snů. Proto ti, co si pamatují, ať mě soudí mírně, neboť jeden druhého břemena vlečem.

Podělím se tedy s vámi, o to, co jsem chtěl, a co jsem nestihl vykonat. Velmi zhruba popíši ideový rámec, ve kterém jsem se snažil pohybovat. Mým přáním bylo, aby i ostatní vycházeli z této ideje, a aby činy nás všech byli prodchnuty těmito myšlenkami.

Oddíl by měl vytvořit jakousi subspolečnost lidí, navzájem si blízkých, která by byla oproštěna neblahých vlivů okolí. Oddílu by se neměl dotýkat shon a zmatek školy, měl by být ušetřen neradostného pohledu na majetnický rej. Oddíl by měl být místem duchovního volna, kde by každý mohl projevit svoji vůli, oproštěn od vnějšího prostředí, avšak při plném respektování tužeb svých kamarádů. Každý by si však měl být vědom toho, že absolutní svoboda činu není možná a měl by potlačit svůj egoismus tak, aby jeho touhy nenarážely na touhy jiných. Myslím si, že v kolektivu dvaceti či dvaceti pěti lidí toto není nepřekonatelný problém. Mírou konání by měl být prospěch. Prospěch kolektivu. Například, má-li někdo z kolektivu hlad, je prospěšné se s ním podělit o své jídlo. Vznikne tím vědomí toho, že bude-li mít někdo příště hlad ostatní mu podají pomocnou ruku. Duch kolektivu je tímto utužen. Prvním a nejdůležitějším faktorem, který ovlivňuje "oddílový duch" je bezesporu vedení. Do vedení počítám samozřejmě i rádce. Ti všichni by si měli uvědomovat to, co jsem již napsal. Měli by být vstřícní k přáním jiných a zároveň vést ostatní ke skromnosti. Měli by dávat příklad v nesobeckém jednání. Pamatuji si, že v době co jsem byl náčelníkem, jsme vymysleli akci, kdy starší, ve svém volném čase, pracovali u firmy Š&Z a vydělané peníze dávali do oddílové pokladny. Ty byly později použity na nákup táborového materiálu a tím se ušetřily, i když ne mnoho, peníze rodičů. Pravda, moc peněz jsme tehdy nevydělali, ale myslím si, že to byla dobrá cesta jak pomoci druhým. (Pokud se nepletu, tak tato akce nebyla nikdy více zopakována. Škoda.) Dále bych chtěl napsat o hrách a systému odměňování vítězů. Podle mého názoru, je dokonalá odměna za vítězství nehmotná. Odměňována by měla být vítězova duše a ne smysly. Dobrou odměnou není kniha, ani lano či polárkový dort. Jsem si vědom toho, že dosáhnout popsaného stavu asi nejde, ale alespoň se pokusit docílit toho, aby se hry hrály pro radost ze hry samotné a ne pro odměnu. Probírat existenci a smysl podobných úletů jako byly oddílové peníze snad ani nemá cenu. Toto je velmi zhruba vykreslený duchovní rámec, ve kterém jsem se pohyboval. Ale rok je příliš krátká doba.
 

Červenec 1994